Téma: Dietrich Bonhoeffer – život a dílo
Účastníci: Rita a Pat Lyonsovi, Hanka a Pepa Rendlovi
Skvělé komorní setkání nad životem a dílem D. Bonhoeffera nám poskytlo hlouběji se zamyslet a diskutovat témata, která jsou v současné době tak extrémně aktuální. Sdíleli jsme zkušenosti a myšlenky z děl Život v obecenství, Následování a Na cestě ke svobodě (dopisy z vězení) doplněné o myšlenky Carla Cipolly.
Dietrich Bonhoeffer (4.2.1906, Vratislav – 9.4.1945, konc. tábor Flossenburg)
– luterán, filosof, theolog, kazatel a básník
– po 1933 – odmítl nacistické pronásledování Židů
– stavěl se proti hnutí Německých křesťanů a rasových zákonů, s nimiž německé protestantské církve jaksi neměly problém
– 1935-1937 (zavřeno nacisty) vedl kazatelský seminář Vyznávající církve ve Finkenwalde (Štětín) – vznik knih Život v obecenství, Následování
– od 1940 zákaz projevů psaných i mluvených
– 1941–42 člen Abwehru (vojenská rozvědka a kontrarozvědka), zároveň v odbojové skupině admirála Canarise (vedl Abwehr 1935–44), která se 20.7.1944 neúspěšně pokusila o atentát na Hitlera a spiknutí a jeho členové byli prozrazeni.
– 5.4.1943 – zatčen
– 9.4.1945 oběšen s ostatními členy skupiny na osobní Hitlerův příkaz
Hlavní body Bonhoefforovy theologie:
– přítomnost Krista ve společenství křesťanů
– následování – viz kniha
– má církev jako organizace nebo jednotlivec-křesťan právo odporovat státu? B. navrhoval, aby rozhodnutí nebylo na jednotlivci, ale na „evangelickém koncilu“ – nebyl pochopen, proto následně z vlastního rozhodnutí vstoupil do vojenského odporu.
– německé církve byly natolik laxní v otázce Židů, že B. chtěl vytvořit funkční evangelickou opozici uvnitř církve, ale neuspěl (NB! V Norsku zafungovala stávka církví, Němci se lekli a nepostupovali s takovou brutalitou jako v Německu, kde se církve stáhly a proti hrůzám nacismu nevystoupily.
——————————-
Shodli jsme se, že mnohá doporučení, myšlenky a zkušenosti z útlého Života v obecenství jsou stále aktuální, přestože třeba ne stejným způsobem, jak navrhoval Bonhoeffer. Sám B. během svého krátkého života prošel tím, co studoval teoreticky. Na zač. 30. let byl v USA a Londýně, odkud se vrátil do Německa na popud kolegy theologa. Důvod: pokud měl B. obnovit církev po válce, musel žít v Německu totéž, co i tamní církve. B. se vyjádřil v tom smyslu, že německé církve zemřely, jelikož neobstály ve svém křesťanství. Přestože B. odmítal účast jednotlivce na spiknutí/revoltě/odporu proti světské vládě, nakonec sám dospěl k názoru, že je nutné se na osobní bázi postavit zlu. (NB! Viz český film Vyšší princip: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“)
Další, u nás nepříliš známou stránkou Bonhoefferova myšlení, je jeho teorie hlouposti (Theory of Stupidity). Bonhoeffer dochází k závěru, že hloupost je horší než zlo, které je jasně rozeznatelné a má své cíle, zatímco hlupáci pouze opakují, co jim jiní připravili a chovají se proti svým vlastním zájmům, aniž by si toho byli vědomi. B. viděl na německé společnosti a církvích, jak taková hloupost může vést k aktivaci skutečného zla podporovaného neakcí hlupáků. Dle B. hloupí lidé nejsou schopni nahlédnout svoji hloupost, a nemá proto smysl s nimi nijak diskutovat a snažit se je přesvědčit, protože jejich hloupost umírá spolu s jejich životem. (NB! Hannah Arendt: banalita zla).
Vřele doporučujeme přečíst si krátký úryvek a shlédnout instruktážní video, jedno je v CZE, druhé v ENG:
Úryvek z textu „Po deseti letech“. Napsáno o Vánocích roku 1942 k desátému výročí uchopení moci Hitlerem.
IN: BONHOEFFER, Dietrich a Václav RENČ. Na cestě k svobodě: listy z vězení. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 287 s. 74–76.
„Hloupost je nebezpečnější nepřítel dobra než zlo. Proti zlu se dá protestovat, dá se zostudit, v krajním případě mu lze zabránit násilím. Pokaždé již v sobě nese zárodek vlastního rozkladu, už proto, že zanechává v člověku přinejmenším nevolnost. Proti hlouposti jsme bezbranní.
Ani protesty, ani násilím tu nelze nic pořídit; argumenty nepůsobí, fakta, jež odporují vlastním předsudkům, se prostě neuznávají – v takových případech se dokonce hlupák stává kritickým – a nelze-li se jim vyhnout, dají se jednoduše odbýt jako bezvýznamné výjimky. Přitom je hlupák na rozdíl od zlého člověka sám se sebou zcela spokojen; stává se dokonce nebezpečným, protože stačí lehké podráždění, aby přešel do útoku. Proto je třeba větší opatrnosti před člověkem hloupým než před člověkem zlým. Nikdy se už nepokoušejme hlupáka přesvědčovat důvody; nemá to smysl a je to nebezpečné.
– Abychom našli způsob, jak se s hloupostí vyrovnat, musíme se snažit pochopit ji v její podstatě. Tolik je jisté, že není v jádru defektem intelektuálním, nýbrž lidským. Jsou lidé intelektuálně mimořádně čilí a přitom hloupí, a naopak lidé intelektuálně velice těžkopádní, kteří jsou všechno jiné, než hloupí. K tomuto objevu docházíme ke svému překvapení v určitých situacích. Přitom nemíváme ani tak dojem, že hloupost je vrozený defekt, ale spíše, že lidé jsou za jistých okolností ohlupováni, resp. se nechávají ohlupovat.
Dále pak pozorujeme, že uzavření a osaměle žijící lidé se vyznačují tímto defektem řidčeji než jednotlivci či skupiny se sklonem k sdružování anebo ti, kteří jsou k němu odsouzeni. Zdá se tedy, že snad hloupost není ani tak psychologický jako spíš sociologický problém. Je zvláštní formou působení dějinných okolností na člověka, průvodním psychologickým jevem jistých vnějších poměrů. Při bližším přihlédnutí se ukáže, že každé silnější uplatnění vnější moci, ať politické či náboženské, velkou část lidí raní hloupostí.
Dokonce se zdá, jako by to byl přímo nějaký sociologicko-psychologický zákon. Moc jedněch využívá hlouposti druhých. Celý proces nespočívá v tom, že by určité – tedy třeba intelektuální – lidské vlohy náhle zakrněly nebo vymizely, nýbrž v tom, že ohromující dojem vyvolaný vnější mocí připravuje člověka o jeho vnitřní samostatnost, takže se pak – více či méně nevědomě – vzdává hledání vlastního postoje k daným životním situacím.
Je-li hlupák často tvrdohlavý, neznamená to ještě, že je samostatný. Právě když s ním mluvíme, máme pocit, že před námi není on sám, osobně, nýbrž jen předsudky a fráze, které nad ním nabyly moci. Je jakoby v zakletí, zaslepen, zneužit ve své podstatě, znásilněn. Když se stal nástrojem bez vlastní vůle, bude hlupák schopen i jakékoli špatnosti a současně neschopen rozpoznat ji jako zlo. V tom je nebezpečí ďábelského zneužití. Vzniká tak možnost lidi natrvalo zničit.
Právě proto je zcela zřejmé, že hloupost nemůže být přemožena prostým poučením, nýbrž toliko aktem osvobození. Přitom se musí počítat s tím, že opravdové vnitřní osvobození bude ve většině případů možné až po osvobození vnějším; než k tomu dojde, budeme se muset zříci všech pokusů hloupé přesvědčit.
Za tohoto stavu věci je ostatně zřejmé, že bychom se marně snažili zjistit, jak „lid“ vlastně smýšlí a proč je tato otázka pro odpovědně myslícího a jednajícího zbytečná – vždy jen za daných okolností. Biblický výrok, že bázeň Boží je počátek modrosti (Žalm 111,10,) potvrzuje, že vnitřní osvobození člověka k odpovědnému životu před Bohem je jediným skutečným přemožením hlouposti.
– Tyto úvahy o hlouposti ostatně obsahují i jakousi útěchu; nijak totiž nedovolují považovat většinu lidí za bezpodmínečně hloupou. Bude záležet skutečně na tom, bude-li se očekávat větší užitek od hlouposti lidí, nebo od jejich samostatnosti a moudrosti.“
– – –
https://youtu.be/bs1bSuDvgBE?feature=shared
– – –
Na Bonhoeffera poté navázal Carlo Cipolla, americký historik ekonomie italského původu. Ten rozpracoval zákony lidské hlouposti/blbosti v knize, která je dostupná v CZE. Jde o dva vtipné eseje poprvé vydané v roce 1976 v USA a roku 1988 v Itálii, které popisují dva zásadní fenomény lidské společnosti: pepř a lidskou blbost. Autor spatřuje v pepři hybatele evropských dějin a původce technologického pokroku společnosti od starověku po průmyslovou revoluci a své postoje dokládá konkrétními historickými příklady. V hlupácích pak vidí skupinu mnohem mocnější nežli různé mafie a průmyslové lobby a explicitně formuluje pět zákonů lidské blbosti, z nichž vyplývají základní kritéria pro dělení osob podle toho, jak prospívají, nebo škodí sobě a druhým.
CIPOLLA, Carlo M. Základní zákony lidské blbosti. Vyd. 1. Praha: Argo, 2012. 107 s.
Přehledné video o Cipollových zákonech lidské hlouposti/blbosti v CZE:
https://youtu.be/bs1bSuDvgBE?feature=shared
v ENG:
https://web.archive.org/web/20130216132858/http://www.cantrip.org/stupidity.html
Doporučená četba (nová vydání červeně, stará vydání modře):
BONHOEFFER, Dietrich. Etika. Překlad Bohuslav Vik. 1. vyd. Praha: Kalich, 2007. 456 s
BONHOEFFER, Dietrich. Na cestě k svobodě: (listy z vězení). Překlad Miloš Černý, Miroslav Heryán a Jan Šimsa, básně Václav Renč. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1991. 287 s. Cesty; sv. 1.
BONHOEFFER, Dietrich. Následování: Výklad Kázání na hoře. Překlad Amedeo Molnár a František Mrázek Dobiáš. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1962. 132, [2] s.
BONHOEFFER, Dietrich. Následování. 1. vyd. Praha: Kalich, 2013. 372 s.
BONHOEFFER, Dietrich. Odpor a odevzdání: dopisy z vězení. Druhé, revidované a doplněné vydání. Praha: Kalich, 2023. 339 stran, 2 nečíslované strany obrazových příloh.
BONHOEFFER, Dietrich. Život v obecenství. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2006. 86 s.
CIPOLLA, Carlo M. Základní zákony lidské blbosti. Vyd. 1. Praha: Argo, 2012. 107 s.
ARENDT, Hannah. Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Překlad Martin Palouš. Vydání druhé, opravené, v nakladatelství OIKOYMENH první. Praha: OIKOYMENH, 2019. 325 stran. Knihovna politického myšlení; svazek 7
zlo banální – termín zavedený Hannah Arendtovou v souvislosti s procesem vedeným proti nacistickému válečnému zločinci Adolfu Eichmannovi a označující vědomé odpoutání zlého činu od jeho původního skutečného významu a jeho proměnu ve všední, rutinní akt. Arendtová vysvětlila Eichmannovu neschopnost pochopit podstatu způsobeného zla, jeho subjektivní pocit neviny, tím, že nebyl schopen vnímat, představit si cokoliv z perspektivy jiného člověka. Banalizace zla probíhá tím, že: 1. konkrétní lidská bytost je proměněna v představitele druhu, který je prohlášen za méněcenný; 2. člověk je proměněn v součást byrokratické mašinerie (mění se v položku, číslo); 3. manipulace s druhým člověkem je prováděna jako každodenní, všední aktivita podle přesně stanovených, „racionálních“ pravidel. Z.b. takto jasně souvisí s moderními ideol. systémy a s byrokratickou racionalizací soudobého světa. Ačkoliv termín z.b. byl použit v kontextu genocidy Židů, je dnes aktuální také tím, že probíhají procesy banalizace agresivity, násilí a zla v kontextu velkoměstského životního způsobu a prostřednictvím masových médií.
Dietrich Bonhoeffer: Život v obecenství, přel. Pavel Štička, Návrat domů, Praha 2006
Citáty D. Bonhoeffera:
- 10: Za prvé, křesťanské obecenství není ideál, ale Boží skutečnost. Za druhé, křesťanské bratrství je duchovní, a nikoli duševní skutečnost.
- 11: Kdo si vysní obraz obecenství, ten požaduje od Boha, od ostatních i od sebe samého, aby se jeho představa naplnila.
- 14: S křesťanským obecenstvím se to má tak jako s posvěcením křesťanů. Je to Boží dar, na nějž nemáme nárok.
- 15: Duchovní obecenství je obecenství těch, které povolal Kristus, duševní obecenství je obecenství zbožných duší.
- 21: Spojuje nás víra, nikoli zkušenost.
- 38: Čím častěji zpíváme, tím větší z toho budeme mít radost. Ale hlavně čím soustředěněji, ukázněněji a radostněji zpíváme, tím bohatší bude požehnání, které ze společného zpěvu získá celé obecenství.
- 68: Bratr je pro křesťana břemenem. Pro pohana zpočátku druhý člověk vůbec není břemenem. Ten se každému břemenu na cestě vyhne, křesťan ovšem musí břemeno bratra nést. Musí bratra strpět. Druhý člověk je skutečně bratrem jen jako břemeno, a ne jako ovládaný předmět.
