Reflexe diskusí nad úpravami interiéru kostela

26.1. 2011 Autor Michal Němeček Komentáře Komentáře (0) Kategorie Kostel Dobříš Hodnocení 0.00 Přečteno x5774


Jak mnozí zaznamenali, rozběhla se u nás ve farnosti diskuse nad otázkami úprav interiéru kostela Nejsvětější Trojice v Dobříši. Na základě odpovědi skupině farníků, kteří oslovili pastorační radu se svými připomínkami, nabízíme farnímu společenství odpověď na celý proces hledání ideového návrhu a určení směru dalších kroků v procesu úprav interiéru našeho kostela.

Záměr

            V první řadě je třeba připomenout hlavní záměr celého našeho konání. Základním problémem totiž je Obraz z cyklu Abeceda Fanči Vandasovéznačně zbídačelý stav našeho kostela! Ačkoli byl kostel v průběhu své existence několikrát přestavován, jak jsme se o tom zmiňovali v našem farním časopise Tomáš[1], v posledních padesáti letech se do něj mnoho neinvestovalo a je třeba s tím něco dělat. Jsme přesvědčeni, že v kostele není téměř nic, co by se dalo označit slovy „v pořádku". Ať se jedná o střechu, mokré zdi kostela, chybějící varhany, rozpadající se lavice, zpovědnice, zničenou oratoř[2], uspořádání či vybavení presbytáře nebo oltáře a obrazy vyžadující restaurátorský zásah . Je tedy nutné něco začít dělat. Ale co? Na základě čerpání zkušeností z jiných farností i od architektů jsme přesvědčeni o tom, že bez komplexní ucelené koncepce se utopíme v problémech a na mnoha místech naší země najdeme smutné příklady opravených předmětů a budov, které se vzápětí přestaly používat.[3]

            Nelze ani pominout, že nárokem na změnu jsou v první řadě nové důrazy teologické reflexe stanovené II. vatikánským koncilem, které se objevily ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu[4]. Tyto požadavky se však do našeho kostela jen obtížně vtělují a současný stav je toho obrazem.

             Proto se pastorační rada rozhodla tuto neblahou situaci řešit a pověřit tým farníků, aby se začal této věci systematicky věnovat a vytvořit podmínky pro řešení rekonstrukce kostela. Jde o velmi nesnadný úkol, který se nevyřeší drobnými úpravami interiéru. Proto jsme usoudili, že je třeba hledat odbornou pomoc specialistů. Tak jsme došli k závěru, že bez pomoci architektů se nedá obejít. Jsme přesvědčeni o tom, že je to správně zvolený směr, zvláště po zkušenostech z kostelů, kde se tyto otázky řešily pouze svépomocí[5].

            O interiéru kostela se v naší farnosti mluví již od konce devadesátých let, kdy se o první návrhy pokusili arch. H. Härtl a sochař M. Beščec a kdy P. S. Góra ustanovil první komisi pro řešení interiéru. V nedávné době se pak otevřela diskuse o prostoru kostela mezi farníky po přednášce ThLic. Jana Kotase 5. února 2008 v Pastoračním centru, kde se obšírně vykládal historický vývoj liturgického prostoru a požadavky na současný prostor. Dalším podnětem bylo ustanovení týmu, který se bude zabývat rekonstrukcí kostela 11. března 2009 na zasedání Pastorační rady. Tento tým podal první informace v září 2009[6].

            Dalším počinem tohoto týmu, bylo připravení podkladů pro zadání základního úkolu architektům. K tomu se mohla vyjádřit široká veřejnost, opakovaně vyzývaná na bohoslužbách a pomocí oznámení. Byly připraveny dva termíny společného setkání v kostele: 28. března 2010 a 14. dubna 2010. Vyšly i články v našem farním časopise Tomáš[7].

             Především z podnětů přípravné skupiny jsme připravili zadání architektům k vytvoření studie[8]. Nemělo jít a nejde o „hotové" řešení, ale ideové řešení. Proto také jsme nedávali architektovi žádné limity. Tím bychom mohli ovlivnit jejich nejdůležitější úkol - správně uchopit celý prostor po koncilní změně. Navíc jsme chtěli poznat, jak tito odborníci sami dokážou reflektovat náš kostel, společenství i vhodnou míru změny. Nikdo z nás není odborník - architekt, a proto jsme raději volili tuto otevřenou variantu, v níž sami architekti měli doporučit hranice změny[9].

            Nyní je před námi volba architekta. Jistě, je zatím již připravený ideový záměr, ale o jeho konkretizaci bude ještě velká diskuse a všichni architekti vědí a jsou připraveni nad konkretizací svých záměrů se sejít a diskutovat s námi.

            Řešíme zde velice složitou otázku, jak postupovat a komunikovat u takových to velkých přeměn, jako je stavba Pastoračního centra či změna interiéru kostela. Zkušenost nám dala za pravdu, že teprve vizualizace probudí veřejnost k zájmu a živé diskusi. Teoriím a slovním záměrům nikdo pozornost nevěnuje

Nebyla by vhodnější postupná změna než „radikální krok"?

Toto je při pozorném čtení zadání i náš požadavek[10]. Jak však ukazují konzultace s architekty, tento postup se za určitých okolností může stát až několikanásobně dražší[11]! Navíc, pokud se skutečně podaří hradit změny z jednoho grantu, není možné interiér rekonstruovat postupně např. v průběhu deseti let. Jde tedy o složitou otázku, kterou bude třeba ještě v mnoha ohledech upravit podle skutečné situace.

            Jinou otázkou je využití „současného" vybavení. Chceme ponechat stávající prvky? Pokud ano, pak je ale třeba vynaložit nemalé prostředky na jejich restaurování a opravu (tedy nejde o levnější variantu a navíc, jejich restaurováním se vrátí jejich původní barevnost, která se ale u  jednotlivých prvků pravděpodobně značně liší!). Není možné napřed draze opravit mobiliář a pak ho deponovat! Ale podobně není ekonomické napřed vybudovat drahé topení do lavic, abychom vzápětí lavice odstranili a nahradili jinými, atd. ... Takový postup je mnohem dražší a nic dobrého nepřinese. Je tedy třeba určit směr a pak se za ním cílevědomě vydat. Teď je čas na rozhodování a hledání. Nyní hledáme cíl, abychom následně určili strategii a pak se vydali v nějakých krocích vpřed.

           Velkou otázkou je vhodnost prostoru pro liturgii. Tomuto vztahu se věnujeme více níže, zde jen připomínáme základní linie II. vatikánského koncilu, které požadují aktivní účast lidu na liturgii. Tímto tématem jsou vesměs návrhy prodchnuty. Chtít ovšem detailní provedení projektu u ideového návrhu nelze. Dále vzhledem k tomu, že projekt bude muset vždy projít fází schválení památkáři a liturgickou komisí, a tedy může projít i významnou modifikací, byla by tato cesta zřejmě neefektivní. Nechtěli jsme definitivní řešení, chtěli jsme načrtnout ideu či linii, po které se architekt chce vydat. Přesné rozčlenění prvků a jejich vzhled bude třeba ještě pečlivě probrat a bude předmětem realizační fáze.

Lze v duchu církevní tradice „přizpůsobovat liturgický prostor modernímu a dynamickému stavu farnosti..."?

            Hluboce souhlasíme s názorem, že liturgii či liturgický prostor nelze přizpůsobovat vlastnímu vkusu. Toto nikdo nemá v úmyslu. Text zadání jasně odkazuje na všechny církevní normy.  Avšak zde je míněn současný reálný stav farnosti s velkým počtem dětí, několikanásobně větším počtem účastníků bohoslužeb ve srovnání se stavem před rokem 1989 atd. K tomuto tématu pro srovnání říká koncil: „Posvátný sněm si vytkl za cíl neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby instituce podléhající změnám, podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista, a posilovat vše, co může být pro všechny pozváním do církve. Proto považuje za svůj zvláštní úkol postarat se také o obnovu a rozvoj liturgie." [12] Jeden z velkých liturgů Prof. K. Richter říká: „Každý podstatný posun důrazu při vyjadřování křesťanské víry vede ve svém důsledku ke změně ve ztvárnění liturgického prostoru. Tvářnost prostoru je nadto výrazem sebechápání obce a církve, odrazem zcela určitého pojetí církve, zcela určité ekleziologie."[13]

Liturgie po II. vatikánském koncilu

            V naší diskusi jsme však otevřeli mnohem závažnější téma. Totiž pojetí kostela a liturgie, které se v průběhu staletí mění a obrovským způsobem také zaznamenalo změny ve 20. století. Jde o velice složitý proces, na který ve své kritice např. narazil i teolog a současný papež Benedikt XVI. - Joseph  Ratzinger[14].

            V první řadě je však třeba věnovat pozornost důrazům koncilu. Hlavní konstituce Lumen gentium zcela zásadně posouvá nový důraz na společenství církve[15]. Z toho také plyne změna pojetí liturgie. Dejme slovo odborníkům. Prof. Richter na své pražské exkluzivní přednášce na téma liturgického prostoru říká:

„...Uspořádání prostoru pro liturgické úkony závisí podstatně na pochopení bohoslužby a na tom, jak církev a obec chápou sebe samy. Mezi ekleziologií[16] a liturgií existuje těsné spojení a vzájemný vztah. Kladení důrazů se přitom v průběhu dějin církve a liturgie značně proměňovalo. Vývoj ke středověké římsko-latinské liturgii kléru souvisí s obrazem církve strukturované shora dolů, neboť slavení liturgie je ve středověku vázáno výlučně na oprávněného duchovního, zatímco přece raná církev chápe liturgii jako bohoslužbu obce, samozřejmě nikoli bez jejího představeného. Ovšem tam, kde je pouze kněz považován za oprávněného k liturgickým úkonům, je nutno rozdělit prostor na posvátný okrsek, do něhož smí vstoupit jen duchovní, a na prostor pro ostatní členy obce, v němž čekají na přijetí milosti knězem zprostředkované. Tím se na kostel přenáší model chrámu se svatyní, vyhrazenou pro nejvyššího velekněze. Původní křesťanské chápání liturgie, podle něhož stůl pro Večeři Páně stojí uprostřed prostoru pro shromážděnou obec, je překryto kultickými představami Starého zákona: z kostela se stává chrám, z Večeře Páně obětní ritus, z představeného liturgie obětující kněz. A toto chápání, původně nikoli křesťanské, ovlivňuje slavení mše a katolickou zbožnost, a tudíž i prostor kostela, až do 20. století. Takovou formu liturgického prostoru označujeme jako typ „kostel-cesta".

... Avšak Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum concilium), přijatá na Druhém Vatikánu, navazuje na toto původní pojetí a má za následek změnu paradigmatu v chápání liturgie a obce: Liturgie je opět považována za slavnost celé obce včetně kněze v roli představeného, a nikoli za slavnost kněze pro obec. A statické pojetí liturgie, jež se zaměřovalo především na eucharistické způsoby, je nahrazováno dynamickým pojetím, chápajícím liturgii jako proces, v němž se přítomnost Kristova vyjevuje v průběhu slavnosti samé: Mystérium jeho přítomnosti je - podle jeho výroku „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18,20) - předně v samotné shromážděné obci včetně jejího představeného-kněze, dále ve zvěstovaném slovu Písma a rovněž na konci eucharistické slavnosti v eucharistických způsobách, jak to popisuje Institutio Generalis Missalis Romani[17] 2 ve čl. 7.

... Tomu pak také nutně odpovídá uspořádání liturgické slavnosti, které už nepřipomíná zasedací pořádek jako v autobusu, jak tomu bylo před koncilem podle tridentského ritu (všichni seděli za sebou jedním směrem a „za jízdy" nesměli hovořit s řidičem). Skutečně se struktura komunikace změnila. Po staletí sloužil kněz mši obrácen tváří k oltáři, stojícímu u čelní stěny. To souviselo s představou příchodu Krista, který je očekáván z východu a k němuž kněz vede obec. Koncil naproti tomu zdůrazňuje Kristovu přítomnost uprostřed jeho obce. To je skutečný důvod, proč je od koncilu představený liturgie obrácen k lidu, slouží „versus populum". Vychází to ze změněného pojetí obce, která je jako celek subjektem a nositelkou liturgie a v jejímž středu se Kristus stává přítomným, takže v ideálním případě by měla obec stůl Páně, oltář, obklopovat."[18]

            Rádi se mnozí lidé odvolávají na koncil. Ten však přímo uspořádání liturgického prostoru neřešil. Za to mohutně řešil pojem církve (konstituce Lumen gentium) a na ní navazuje druhý zásadní dokument Sacrosanctum contilium.  Oba tyto dokumenty vnímají jako zásadní plnou účast lidí (nikoli jen kléru) na mysteriu spásy.[19] Základní změna oproti předchozímu pojetí liturgie však leží na posunu od liturgie statické, kde hlavní důraz je položen na přítomného Krista v eucharistii, na liturgii dynamickou, kde hlavním motivem modlitby je slavení svátostí, konání této veliké modlitby, v níž Kristus přichází. Pomocí symbolů, úkonů, slov a výsostně ve vlastní svátosti Pán promlouvá. Lid se má tohoto „procesu" slavení aktivně účastnit nikoli jen jako divák, ale jako jeho součást[20], jako modlitebník „prožívající" modlitbu. Zde znovu nabývají smyslu všechny symbolické úkony jako je průvod, rozdíl mezi jednotlivými liturgickými místy, jednotlivé role účastníků. Pán není jen ve svatostánku (statický moment).  Pán koná, jedná ve svém lidu, když se tento lid modlí, slaví, zpívá, adoruje,... Kristus promlouvá skrze řadu prvků. Připomeňme slova samotné konstituce Sacrosanctum concilium: „Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť "tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži", tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18,20)."[21]

            „Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo. Proto mají duchovní pastýři bdít, nejen aby se při liturgických úkonech zachovávaly zákony týkající se jejich platného a dovoleného konání, ale také, aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem."[22]... „Proto církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista mají den ze dne dorůstat k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou, aby nakonec Bůh byl všechno ve všem."[23]

            Tato místa citujeme jen proto, abychom podtrhli důrazy, o které nám jde. Plná účast každého na liturgii. Nejde o „zbožné divadlo", jak snadno připomíná divadelní uspořádání našich kostelů[24], ale o plnou účast celého společenství. Jistě to nevyřeší prostor, ale má napomoci!

            Toto řeší částečně také instrukce Všeobecné pokyny k Římskému misálu. V čl. 292. [279.], kde se říká: „Vybavení kostela má přispívat spíše k jeho vznešené prosto­tě než k okázalosti. Při výběru výzdoby je třeba se snažit o pravdivost a přičinit se o to, co věřící vzdělává a je v souhlasu s důstojností celého posvátného místa."

            A dále čl. 294. [257.] „Boží lid shromažďující se ke mši tvoří hierarchicky uspořá­dané společenství, vyjádřené různými službami a úkony v jednotlivých částech bohoslužby. Proto má být prostor posvátné budovy rozvržen tak, aby byl obrazem a předznamenáním tohoto řádu; má umožnit celému shromáždění, aby také navenek mohlo zachovávat své vnitřní uspořádání a aby každý jeho člen mohl dobře konat svou službu. Věřící a sbor zpěváků mají mít vyhrazena taková místa, která jim usnadní jejich aktivní účast. Místo celebrujícího kněze, jáhna a jiných přisluhujících je v pres­bytáři[25]. Tam se připraví také sedadla pro koncelebranty; je-li ovšem jejich počet velký, uspořádají se pro ně sedadla v jiné části kostela, ale blízko oltáře. To vše, ačkoli to má vyjadřovat hierarchické uspořádání a různost úkolů, musí vytvářet intimní a těsnou jednotu, aby tak vyzařovala jednota celého svatého lidu. Uspořádání a krása místa i veškerého zařízení ať podporuje zbožnost a vyjadřuje svatost tajemství, které se tu slaví."

            A ještě připomeňme článek o oltáři (299. [262.]) „V kostele má být obvykle pevný a zasvěcený oltář; má být postaven odděleně od stěny, aby se kolem něho mohlo snadno obchá­zet a mohla se na něm slavit mše tváří k lidu; vyžaduje se to všude, kde je to možné. Oltář má být na takovém místě, aby byl skutečně středem, takže se k němu přirozeně obrací pozornost celého shromáždění."[26]

            Když pomineme řadu neutuchajících diskusí[27] v církvi, jde stále o jednu stejnou věc. Chceme společně nikoli jednotlivě slavit veliké tajemství naší spásy. Tomu má v moudré míře být přizpůsobeno vše. Tedy nejde o folklórní tradici ani vzpomínku na předešlé „dobré" časy. Jde o slavení tajemství Krista a jeho nevěsty, do kterého jsme byli naplno pozváni!

            Všechny snahy o úpravu interiéru našeho dobříšského kostela jsou vedeny v tomto smyslu. Nejde o „pomník" žádnému významnému člověku, nejde o sebeadoraci našeho společenství ani nějakého výtvarníka či dokonce snad kněze. Jde o plně realizovanou víru tak, jak lze vyčíst z dokumentů a teologické reflexe církve. Nikdy toho nedosáhneme, pokud sami víru nebudeme žít. Žádný prostor, žádná instrukce ani dokument a dokonce žádný kněz nemohou nahradit osobní život s Pánem, který v liturgii má dosahovat svého naplnění. Co však můžeme a chceme, aby místo, kde posvátnou liturgii konáme, bylo krásné, důstojné, vhodné pro slavení i modlitbu. To je cíl celého našeho snažení.


            Přesto, že proces hledání je náročný, děkujeme všem, kteří spolu s námi také hledají optimální podobu našeho liturgického prostoru. Vždyť jde o místo, které je našim srdcím drahé, je odrazem našeho vztahu s Pánem, jak by nám všem na něm nezáleželo! A právě proto chceme všechny, kterým náš kostel leží na srdci pozvat a požádat: Ať nás jakkoli názory kolem interiéru kostela člení a dělí, rozhodně žádné rozdělení uvnitř našeho společenství nechceme! Naopak. Toužíme a z celého srdce usilujeme o vytváření kvalitních, kultivovaných a bratrských vztahů ve vzájemném respektu a úctě, s pohledem upřeným na niterný život samotného Hospodina, skrytý v hloubce Nejsvětější Trojice. Ať nás naše diskuse vede k hlubšímu uchopení posvátných tajemství a hlubšímu vztahu s Bohem. Ať je náš život s Bohem skutečnou chválou vznešeného Pána.


V Dobříši 19. ledna 2011

P. Mgr. Ing. Michal Němeček, farář Farnosti Dobříš

ostatní členové pastorační rady


Prameny:

Dokumenty II. vatikánského koncilu. Zvon, Praha 1995.

Farní časopis Tomáš č. 93 - Advent 2010

Farní časopis Tomáš č. 84 - Velikonoce 2009

Farní časopis Tomáš č. 85 - Léto 2009

Farní časopis Tomáš č. 90 - Velikonoce 2010

Farní časopis Tomáš č. 92 - Září 2010

Farní časopis Tomáš in http://www.farnostdobris.cz/clanky_detail.php?id=31.

Koncepce úprav liturgického prostoru. Sekretariát České biskupské konference, Praha 2002, in http://www.cirkev.cz/cirkev-ve-svete/dokumenty/fialova-rada/?cmd=download&id=9902

Všeobecné pokyny k Římskému misálu. Česká biskupská konference, Praha 2003, in http://www.cirkev.cz/res/data/004/000508.pdf

Zápisy z pastorační rady in http://www.farnostdobris.cz/obsah.php?id=41

Zadání architektonické studie vnitřní rekonstrukce kostela nejsvětější trojice v Dobříši in http://www.farnostdobris.cz/files/dobris/Rekonstrukce_interieru_kostela_zadani_04-2010.pdf

 

Literatura a internetové odkazy:

Adam, A. Liturgika. Vyšehrad, Praha 2001.

Berger, R. Liturgický slovník. Vyšehrad, Praha 2008.

Kareš M. Proměny světla a skla v sakrálním prostoru, in http://www.vutbr.cz/www_base/zav_prace_soubor_verejne.php?file_id=18158

Klípa, J. Liturgický prostor v současné architektuře. Síť, Praha 2009.

Kratochvíl L. Liturgický prostor ve 20. století, in http://www.getsemany.cz/node/828

Kunetka, F. Liturgika. Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 2001.

Lang, U.M. Obráceni k Pánu. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2010.

Ratzinger, J. Duch liturgie. Barrister et Principal, Brno 2006.

Richter, K. Liturgie a život. Vyšehrad, Praha 1996.

Richter, K. Od „kostela-cesty" k prostoru křesťanského společenství, in http://www.getsemany.cz/node/2679

Veverka, J. a kol. Nové kostely a kaple z konce 20. století v České republice. Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 2001.

 

Odkazy


[1] Tomáš č. 93 - Advent 2010 na str. 2

[2] Oprava stropu prosinec 2009

[3] Stačí vzpomenout na množství kostelů v Sudetech, které byly v uplynulých dvaceti letech nákladně opraveny, ale jejich využití je nulové. Stávají se tak jen němými svědky děsivé historické události odsunu.

[4] Poslední verze: Všeobecné pokyny k Římskému misálu. Česká biskupská konference, Praha 2003. možné získat in http://www.cirkev.cz/res/data/004/000508.pdf

[5] např. Pičín a jeho naprosto nevhodně zrekonstruovaný presbytář.

[6] viz zápisy z pastorační rady in http://www.farnostdobris.cz/obsah.php?id=41

[7] Tomáš 84 (Velikonoce 2009) str. 2, kde v článku o nové pastorační radě je zmínka o záměru interiéru; Tomáš 85 (léto 2009) str. 2; Tomáš 90 (Velikonoce 2010) str.3; Tomáš 92 (Září 2010) str. 7

[8] viz http://www.farnostdobris.cz/clanky_detail.php?id=148

[9] Na webu farnosti od 3. 5. 2010 viz http://www.farnostdobris.cz/clanky_detail.php?id=148.

[10] http://www.farnostdobris.cz/files/dobris/Rekonstrukce_interieru_kostela_zadani_04-2010.pdf str. 7

[11] např. při nutnosti rozebírat a znovu smontovat s případnými zásahy restaurátorů velké části mobiliáře opakovaně.

[12] Dokumenty druhého vatikánského koncilu. Zvon, Praha 1995, SC 1.

[13] Klípa, J. Liturgický prostor v současné architektuře. Síť, Praha 2009, str 13.

[14] Ratzinger, J. Duch liturgie. Barrister et Principal, Brno 2006. Např str 64, 68,...

[15] „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva." Dokumenty druhého vatikánského koncilu. Zvon, Praha 1995, LG 1.

[16] Tj. teologickým pochopením církve.

[17] Tj. totéž co Všeobecné pokyny k Římskému misálu.

[18] Text přednášky proslovené na půdě ETF UK v Praze v rámci semináře „Liturgický prostor a současná architektura" dne 23. května 2009, který pořádal Institut ekumenických studií v Praze ve spolupráci s Centrem pro teologii a umění při KTF UK. Přeložila Helena Medková: 

Richter, K.  Od „kostela-cesty" k prostoru křesťanského společenství, in http://www.getsemany.cz/node/2679

[19] celá řada míst, např. LG 7,10, 11...

[20] např. Dokumenty druhého vatikánského koncilu. Zvon, Praha 1995, SC 14, 19, 21,...

[21] SC 7.

[22] SC 11.

[23] SC 48.

[24] Kratochvíl L. Liturgický prostor ve 20. století, in http://www.getsemany.cz/node/828

[25] Presbytářem se zde nemíní architektonický typus, ale liturgické místo. Jde tedy o prostor, kde jsou kněží.

[26] Všeobecné pokyny k Římskému misálu. Česká biskupská konference, Praha 2003. in http://www.cirkev.cz/res/data/004/000508.pdf

[27] V církvi se vede bouřlivá diskuse o celebraci směrem k východu, která se mylně zaměňuje za chápání liturgie opět oddělené od lidí, jak to například ukazuje studie U. M. Langa (Lang, U.M. Obráceni k Pánu. Matice cyrilometodějská, Olomouc 2010).