Slavnost Seslání Ducha Svatého

2.6. 2020 Autor Ludmila Musilová Komentáře Komentáře (0) Kategorie Články Hodnocení 0.00 Přečteno x266

Autor úvahy: Angelo Scarano,. Převzato z www.pastorace.cz.

"Neznámý Bůh" - tak bývá nazýván Duch svatý. Toto označení dnes už asi není tak aktuální, protože jako houby po dešti se rozmnožily odborné i popularizující publikace o třetí božské osobě - skoro by se dalo říct, že se stalo módním citovat Ducha svatého v nejrůznějších souvislostech. 
Trochu stranou přitom zůstává jedno téma, které je kardinální pro Pavlovu teologii: Nikdo nemůže říct, Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém! (1 Kor 12,3) Toto zvolání nás vrací do neděle Vzkříšení, kdy se Ježíš stal vzkříšením Pánem, "oblečeným mocí a slávou". Neděle Seslání Ducha, poslední den velikonoční doby, nás tak vrací k prvnímu dni tohoto období: tento den je dovršením a naplněním neděle vzkříšení.

Toto je zcela zásadní téma a pilíř nejen Pavlovy teologie, ale i křesťanského života. Na první poslech již zmíněné Pavlovo tvrzení může vyvolat údiv a otázku: Proč potřebujeme Ducha k tomu, abychom mohli vyslovit tak "banální a jednoduchou větu"? Copak nedokáže vyslovit něco takového i nevěřící? Jistě, dokáže, ale ne v "Pavlově duchu". Takový člověk vysloví ... jen slova, hlásky. Bez Ducha to budou jen prázdná slova.

Pavel však nemá na mysli jen "slova" (i když vznešená a hluboká, jako jsou tato), ale postoj člověka celého. O tom máme svědectví v listu Římanům: "Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen." (Ř 10,9) Tedy ústa i srdce, nejen vnější slova, ale i vnitřní postoj víry. Je třeba obojího. Už trochu začínáme tušit, proč není možné říct "Ježíš je Pán" bez Ducha: můžeme pravdivě vyznat jen tehdy, když věříme. A můžeme věřit jenom tehdy, když se nám otevřou oči a nahlédneme živého Pána, podobně jako učedníci. A ten, kdo otevírá oči, je právě Duch vzkříšeného. On vlévá do srdce jistotu, že Ježíš je Pán, že žije, že nepatří do minulosti. Ježíš přemohl smrt, otevřel hrob a vyšel jako vítěz nad smrtí. Vítěz a Pán nade vším, co ohrožuje člověka: nad prázdnotou, zlobou, strachem, zběsilými atentáty, nevyléčitelnými nemocemi, ekonomickou nejistotou, ekologickou katastrofou ... Nad tím vším je Ježíš ten silnější a mocnější: on dokáže spoutat všechny tyto nezkrocené živly, které se zdají určovat a diktovat naše jednání i postoje.

Před ním jsou všechny tyto "mocnosti bezmocné". Toto je objektivní smysl zvolání "Ježíš je Pán". Sílu k takové víře (doprovázené vyznáním) nemůžeme "vydobýt ze sebe": potřebujeme aspoň paprsek světla Ducha, který nám ukáže život "v pravém světle", které nám ukáže, kdo je skutečným Pánem a kdo si jen na takového hraje, byť s velkým halasem.

Vedle toho bychom mohli uvést i smysl subjektivní: Ježíš je můj Pán. Vyznat a věřit, že Ježíš je Pán, ještě nemusí znamenat, že Ježíš je můj Pán. Někdy mohu nechat tohoto Pána venku za dveřmi svého života: a pánem budu ve skutečnosti já. Pravdivě vyznat "Ježíš je můj Pán" znamená svrhnout z trůnu své já a postavit místo něj Krista. Jedná se o malý koperníkovský obrat, kdy můj život se přestane točit kolem "mého já", a začne se otáčet kolem Krista - Slunce. Starý člověk žije pro sebe, pro uspokojení a naplnění sebe - člověk nový žije pro Krista a v něm nachází i svoji seberealizaci. Starý člověk se rozhoduje "podle svého názoru" - člověk nový podle evangelia. Starý člověk má vlastní nedotknutelný žebřík hodnot, nový člověk se nebojí "postavit se čelem k Bohu" a jako Abrahám je ochotný dávat i to, co je mu nejdražší (určitý navyklý postoj? Vztah? Věc?). Bylo by možná bolavé projít různé oblasti svého života a zjistit, že mnohde tím pánem není Kristus, ale já sám (respektive nějaká věc...). Toto konstatování by mohlo deprimovat a odejmout odvahu jít dál. Pavel však se vším důrazem hlásá i dnes radostné a osvobozující poselství: "V Duchu můžeme volat ´Ježíš je Pán´". Duch nás osvobozuje od pout nenasytného egoismu a přitahuje nás ke Kristu.
Starý člověk říká: "Pán jsem já", kdežto člověk nový "Ježíš je Pán".

Právě Duch mění styl a směr našeho života - od života pro sebe k životu pro Krista. Toto neznamená, že bychom měli opustit rodinu nebo zaměstnání a vstoupit do kláštera (k tomu je třeba zvláštního povolání od Pána) - znamená to však, že v rodině a v zaměstnání budeme jednat "podle Krista", a ne podle sebe.

Pro Krista, a ne na prvním místě pro sebe. Tato koperníkovská revoluce se nestane "ze dne na den", ale spíš krůček za krůčkem.

A čím víc se Kristus stane naším Pánem, tím víc budeme toužit, aby jím byl "víc a víc": protože budeme poznávat, jak je náš Pán dobrý a jak je "lahodné jeho jho".

Bez Ducha můžeme říci "Ježíš je Pán", ba dokonce můžeme vyznat a vroucně zpívat "Ježíši, ty jsi můj Pán": nemůžeme však podřídit celý svůj život Kristu. Jen Duch může transplantovat naše srdce zatvrzelé sobectvím a dát nám srdce z masa, které chce žít pro Krista. Nový Duch, nové srdce, nový jazyk.

Celý článek na www.pastorace.cz  ZDE