Pražský arcibiskup v Rosovicích
V roce 1947 pražský arcibiskup Josef biřmoval v Rosovicích deset dětí. Pak zavítal do farního domku, kde jej pohostil p. Josef Dyrynk, kdysi farář z Kladna – Kročehlav. Počet dalších hostů neznáme. Byla to poslední návštěva arcibiskupa.
Až v roce 2023 přijel jeho nástupce Jan. Před dvanáctou hodinou polední u památníku obětem 1. sv. války očekával slavnostní nástup místních hasičů. Dlouho nečekal, průvod vyrazil od hasičské zbrojnice podle plánu. Nástup byl pečlivě připravený. Místní muzikanti zahráli hymnu, jak nejlépe uměli. Před pomníkem velitel zavelel k poctě padlým, protože uniforma zavazuje k poslušnosti a věrnosti svému stavu. Hasiči položili věnec a pak důstojně vstupují do kostela. Nesou svůj prapor a prapor obce. Jen jednou za rok se ocitnou v posvátného prostoru, a přesto nemusí smekat, mají privilegium. Na praporu je utajený znak pražského arcibiskupství, nikdo už netuší, odkud se tam dostal, prý Karel IV. kdysi předal vesnici pražskému arcibiskupovi. Arcibiskupovo kázání bylo laskavé i zbožné, totiž že Boha zakoušíme skutky lásky; jistě netušil, že promlouvá k potomkům poddaných svých předchůdců. Všichni byli přítomni. Ti dobří, či méně dobří tu chválili království nebeské. Až silné zakašlání přerušilo souznění věků, to vůně kadidla zaplnila malý prostor a vrátila nás do přítomnosti. Pak přišel závěr, rozloučení a pouťové koláčky. Hasiči navázali sytějším jídlem na místní hřišti, ostatní odešli na Kamenný vrch. Arcibiskup ostatním zavelel: „Nuže, pojďme vzhůru.“
Kříž na Kamenném vrchu byl vybrán jako zástupný kříž za ostatních jedenáct. |Není v silách arcibiskupa ani jiné pozemské moci požehnat každý zvlášť. Po veškerých úvahách zbyl jako jediný možný. Je stranou dopravního ruchu, shodou okolností je docela přístupný a okolí neblokovaly balíky sena místního zemědělce. Kdyby však nebylo deštivého jara a vyplaveného pole řepky, nebylo by možné projít místní divočinou. Dvacet poutníků se shromáždilo okolo osamělého kříže a na nejvyšším místě obce sdílelo výhled do kraje. Obnovený kříž, potěšený nečekávanou návštěvou, ještě před žehnáním promluvil k arcibiskupovi a jeho věrným:
„Milí přátelé, za všechny ostatní kříže, poslyšte můj příběh. 20. dubna roku 1900, hezký den stejně jako ten dnešní, připadl na Velký pátek. Osadníci z Rosovic, Sychrova a Holšin byli povětšinou sedláci nebo drobní zemědělci. Někteří odpočívali nebo šli na Velkopáteční bohoslužby a jelikož obec neměla jednotnou farní správu, část z nich směřovala do Obořiště, jiní na Dobříš, ale většinou do Pičína. Ti, co šli do Pičína, míjeli tento vrch. Tehdy tu byla obecní pískovna a z cesty mohli spatřit mladého zedníka Františka, jak se připravuje k práci . Chtěl využít hezký den, aby po Velikonocích měl zásobu písku na stavební sezonu. Zaslechl varování, že na Velký pátek se nemá hýbat s půdou, ale odbyl je, že na pověry nevěří. Zedník přece není ustrašený zemědělec, ale řemeslník.
Když se sousedé vraceli z Pičína našli Františka zasypaného a bez života. Plný nadšení snažil se vykopat postranní štolu a usnadnit si práci. Chtěl zajistit rodinu, byl jen krátce ženat. Zanechal po sobě nenarozené dítě- pohrobka.
Za půl roku mu byl vztyčen kamenný kříž. Vysvětil jej (správněji požehnal) pičínský farář Antonín Getz, dobříšský rodák. Začalo tak století plné zvratů. Po první světové válce na Kamenný vrch směřovali sokolové, hasiči a školní děti, aby tu za zpěvu husitských písní uctili památku upálení Jana Husa. Kříž symbol katolicismu tu však zůstal. Až po druhé světové válce obecní pískovnu převzal stát a zrušil ji. Státem pověřený Místní národní výbor v Rosovicích tu nechal vysadit borovice – co jiného na písčité a kamenité půdě.
Kříž zůstal na okraji lesíka a ztratil svou majestátnost. Louka před ním postupně zarůstala akáty a ostružinami. V roce 1970 bývalý hospodský Václav Černý jen konstatoval, že novodobí vandalové zničili kříž na Kamenném vrchu. Býval vlažný katolík i sokolský funkcionář a po letech laskavě vzpomínal na spory mezi zbožnými Orly a sokolskými ateisty. Dnes by se divil, že k obnově křížů přichází sám pražský arcibiskup. Proto já, železný kříž, jako náhradník původního a zároveň zástupce ostatních jedenácti žádám o požehnání.“
Pohoštění v Obořišti zahájil arcibiskup Jan modlitbou. Jak jinak. Někteří z účastníků se poprvé setkali s arcibiskupem a poprvé se zúčastnili modlitby před jídlem. Pak přemýšleli, proč přijel do zapadlé vesnice a proč stoluje právě s nimi a proč mu vaří pokérovaný hospodský. Později se v okolí roznesla zpráva, že arcibiskup stoloval s vyhlášeným děvkařem a šmelinářem. Doposud nikdo nezveličil tuto informaci k lacinému útoku na arcibiskupa, takže byla mezi obyčejným lidem přijata pozitivně. Navíc pozvání na oběd určoval spolek podle vlastních měřítek jen s výhradou, že s arcibiskupem přijedou ještě dvě osoby.
„Nemám rád církev,“ svěřil se nedávno dotčený muž. „Při mši vydržím tak deset minut a musím odejít. Neumím ty vaše modlitby a zpěvy. A nevím, jestli vůbec půjdu na tu vaši akci a oběd s čepičářem.“
Přišel. A pak poděkoval. Na zbytek života mu zůstanou zážitky a jen on sám ví, jestli se alespoň vyrovnají jeho dobrodružnému mládí. Onehdy řekl: „Když jdu kolem těch křížů, tečou mi slzy. Fakt, Josefe. Vidím nespravedlivě odsouzeného Ježíše a ty darebáky, co ho odsoudili. Všechny ty šmejdy. Jsem rád, že jsem vám mohl přispět.“
